Rabu: Dřív jsem se bála. Teď vím, že to zvládnu

Ranní vzduch ve slumu Čalantika je těžký a vlhký. Úzké uličky se probouzejí do nového dne – ruch dopravy se mísí s dětským smíchem a kovovým cinkáním nádobí.

U malého dřevěného stánku na kolečkách stojí Rabu a opatrně nalévá horký čaj do skleniček. Z konvice stoupá pára. Vedle leží hromádka sáčků s domácím chanachurem, místní kořeněnou pochoutkou. Zabalila je ještě za tmy, než se její synové probudili.

„Tenhle stánek je pro mě nadějí,“ říká. „Dává mi pocit, že dokážu uživit svoje děti.“

Dětství bez dětství

„Když jsem byla malá, nechodila jsem do školy. Pracovala jsem. Neměli jsme nic – jen strach z toho, co přijde,“ vzpomíná potichu.

Rabu přišla o otce ještě jako miminko. Její matka zůstala sama se šesti dětmi. Jediný kousek půdy jim vzala řeka a s ním zmizel i poslední pocit bezpečí. V deseti letech začala Rabu pracovat jako služebná, aby pomohla zajistit jídlo pro rodinu.

„Někdy na mě křičeli. Někdy mě bili. Nemohla jsem se bránit, potřebovali jsme peníze.“

Manželství bez úlevy

Do Dháky přišla s nadějí na lepší život. Místo toho skončila ve slumu Čalantika – mezi přeplněnými uličkami, plechovými přístřešky a neustálým hlukem.

Když se vdala, doufala v klid. Její manžel však už měl první ženu i děti a finanční tlak vedl k hádkám a násilí. Odchod nepřipadal v úvahu – znamenal by hlad a bezdomovectví.

Narodili se jí dva synové. Pouhých patnáct dní po porodu se musela vrátit do práce. „Děti musely jíst. To bylo jediné, čím jsem tehdy žila.“

Ve 38 letech se naučila napsat své jméno

Zlom nastal ve chvíli, kdy její starší syn Nahid začal navštěvovat vzdělávací centrum Čalantika humanitární organizace ADRA. „Viděla jsem, že je v bezpečí a že se učí. Poprvé v životě jsem mohla trochu vydechnout,“ popisuje Rabu.

Brzy se sama přihlásila do kurzu gramotnosti pro ženy. Bylo jí téměř 38 let, když poprvé napsala své vlastní jméno. V roce 2024 pak absolvovala kurz zpracování potravin a získala startovní podporu 5 000 BDT (přibližně 1 000 Kč). Koupila si jednoduchý vařič, základní suroviny i malý balicí stroj na domácí snacky. Byl to její první krok k vlastnímu příjmu.Když přišla další krize

Když si manžel zlomil nohu a nemohl dál jezdit s rikšou, veškerá odpovědnost padla na Rabu. „Dřív bych nevěděla, co dělat. Tentokrát jsem ale měla plán.“

Díky získaným dovednostem a vybavení si otevřela vlastní stánek s čajem, sušenkami a chanachurem. Jako služebná už pracuje jen v jedné domácnosti – zbytek dne věnuje svému podnikání. „Vydělávám si sama. Není to moc, ale stačí to. A hlavně už nejsem tak vystrašená jako dřív.“

Chce dát synům to, co sama nikdy neměla

Starší syn Nahid vychází ze slumu s taškou přes rameno. Kolem mámina stánku jen proběhne, mávne jí a zmizí v uličce cestou do školy. Rabu se usměje: „Chci, aby studovali. Chci jim dát to, co jsem sama nikdy neměla.“

Nalévá další čaj, zákazníci přicházejí a odcházejí. Její život stále není jednoduchý, ale už to není jen boj o holé přežití. „Dřív jsem se života bála. Teď vím, že to zvládnu. A že moje děti budou mít jinou budoucnost.“

Pomozte dětem i jejich rodičům získat šanci na lepší budoucnost

Díky projektu Čalantika získala Rabu vzdělání, nové dovednosti a startovní podporu, která jí pomohla postavit se na vlastní nohy. Podobnou šanci potřebují i další rodiny žijící v těžkých podmínkách slumu.