Johny: 12 hodin práce v 11 letech. Dnes sedí ve školní lavici.
.jpeg)
Ještě před rokem byste jedenáctiletého Johnyho mezi kluky hrajícími fotbal na plácku hledali marně. Šest dní v týdnu pracoval od rána do večera v malé prádelně, aby pomohl uživit nemocnou maminku a mladšího bratra. Dnes je ale všechno jinak.
Místo dětských her práce od rána do večera
Johnyho rodina žije v bangladéšském slumu Čalantika. Když jejich otec začal užívat drogy a rodinu opustil, zůstala maminka Nahar sama se dvěma syny. Kvůli své nemoci a negramotnosti nemohla pracovat dlouhé hodiny. Útočiště proto našli u nejstaršího syna Moa, který už měl vlastní rodinu.
Šest lidí tak společně žilo v malém příbytku o rozloze pouhých osmi metrů čtverečních. Obydlí z vlnitého plechu a bambusu poskytovalo jen velmi skromné podmínky. Pod podlahou zapáchala voda ze splašků a rodina měla jen tolik peněz, aby pokryla nájem a základní potraviny.
Do rodinného rozpočtu proto musel přispět i Johny. V malé prádelně pracoval šest dní v týdnu. Začínal v sedm hodin ráno, do půl třetí odpoledne přijímal a připravoval prádlo, potom měl dvě hodiny volna a večer pokračoval až do devíti. Prádlo kropil, skládal, žehlil, balil a připravoval k předání zákazníkům.
Za měsíc si vydělal v přepočtu asi 400 Kč. Peníze padly na rýži, olej, čočku a zeleninu. Na nic dalšího už téměř nezbývalo.
„Žádná budoucnost“
Johny by přitom rád chodil do školy. Jeho mladší bratr Ismael už díky vzdělávacímu centru Čalantika dostal šanci učit se číst, psát a počítat. Johny se od něj alespoň občas učil písmenka.
Jako starší syn však cítil povinnost pomáhat rodině přežít. Vzdělání tak pro něj zůstávalo nedosažitelným snem. Když jsme se ho zeptali, čím by chtěl jednou být, jen pokrčil rameny a odpověděl: „Kōna bhabiṣyata…“ – žádná budoucnost.
Jeho příběh tehdy ukazoval začarovaný kruh, ze kterého se rodina jen těžko dostává. Rodiče bez vzdělání mají omezené možnosti práce a nízké příjmy. Děti pak musí pracovat místo toho, aby chodily do školy. Bez vzdělání mají později opět jen málo pracovních příležitostí – a stejný příběh se může opakovat v další generaci.
Jedna návštěva lékaře změnila všechno
Při naší další návštěvě Dháky nás v centru Čalantika čekalo velké překvapení. V nově otevřené Pio třídě seděl mezi ostatními dětmi také Johny – rozesmátý a očividně šťastný, že může být konečně ve škole.
Co se změnilo? Zdravotní stav jeho maminky Nahar se díky bezplatné zdravotní péči, kterou získala od lékařky slumového centra, výrazně zlepšil. Mohla začít pravidelně pracovat a rodina už nemusela spoléhat na Johnyho příjem.
Johny tak dostal možnost přestat pracovat a začít chodit do školy. Přestože je přibližně o pět let starší než ostatní děti v přípravném ročníku, pracovníci centra ho s radostí přijali. A Johny svou šanci bere vážně. Nenechá si ujít jediný den ani jedinou hodinu.
Jeho první velký školní zážitek přitom přišel ještě předtím. Spolu s dětmi z centra se díky podpoře kapely Pio Squad mohl vydat na jednodenní výlet do muzea. Zaměstnavatel mu výjimečně dal volno a Johny si autobus, muzeum i piknik užil s obrovskou radostí.
Pro dítě, které trávilo šest dní v týdnu dvanáct hodin v prádelně, to byl výjimečný den. Dnes už ale nemusí čekat na výjimečné chvíle. Škola se stává součástí jeho každodenního života.
No Future už neplatí
Ještě nedávno Johny na otázku o své budoucnosti odpovídal „žádná“. Dnes sedí ve školní lavici, učí se a má šanci dohnat roky, které mu vzala práce.
Jeho příběh ukazuje, jak důležitá může být pomoc celé rodině. Zdravotní péče pomohla jeho mamince znovu získat možnost pracovat. Vzdělávací centrum pak otevřelo Johnymu cestu ke vzdělání a k budoucnosti, kterou si dříve ani nedokázal představit.
Pomozte dalším dětem dostat se do školní lavice
Díky podpoře dárců mohou děti ze slumu Čalantika získat vzdělání, zdravotní péči a šanci prolomit bludný kruh chudoby a negramotnosti.
Děkujeme!
