16.6.2022

Chci lepší svět!

Klára Kalinová je novou koordinátorkou projektu Čalantika. Studovala mezinárodní rozvoj a mezinárodní sociální a humanitární práci. Má za sebou zajímavou praxi v Ugandě, Zambii a Francii. Ráda fotí, chodí po horách, hraje na housle, kytaru a zpívá. O lidech říká, že potřebují lásku – milovat a být milovaní.

Klári, mohla by ses nám krátce představit?

Jsem aktivní člověk, potřebuji stále něco dělat. Mám ráda lidi, být s nimi a navazovat nová přátelství. Ráda dávám energii něčemu, co mi dává smysl. Miluju přírodu, čas venku je pro mě skvělá relaxace. Taky mám ráda hudbu, tanec a sport.

Aktivní, společenská, vztahová, hudebně nadaná a sportující.

(smích) Ráda fotím, to jsem ještě neřekla.

Studovala jsi mezinárodní rozvoj, humanitární a sociální práci. Proč sis tyto oblasti vybrala a čím Tě studium obohatilo?

Mám vizi povolání, které mě bude nejenom bavit, ale bude i prospěšné druhým. Studium mi dalo hodně příležitostí k osobnímu rozvoji, k cestování, což spolu úzce souvisí. Nejvíc se posouvám, když jsem na cestách, mimo komfortní zónu.

Na praxích v Ugandě a Zambii jsem se setkala s kontrastem života u nás a v Africe. Viděla jsem chudobu, hodně jiný život lidí. Dalo mi to globální nadhled, víc pokory a vděčnosti.

Hodina angličtiny ve druhé třídě základní školy Nepomuk v Kitule, Uganda.

V čem je život lidí v Ugandě a Zambii stejný a v čem rozdílný od života v české kotlině?

Rozdíl je v pohledu. U nás se často žije ve spěchu, lidi si stěžují, nadávají (to platí i pro mě). Málo se smějeme. Občas jsme moc zahledění do svých vlastních starostí a víc nevidíme.

V Africe se lidi často potkávají s extrémy jako je hlad, nemoc a smrt. Žijí více v přítomnosti a více v komunitě. Musí, protože tam nemají sociální zabezpečení. Nemají systém, který by jim zajistil nějaký základní standard, stát jim nepomůže. Je nutné se podporovat v komunitě. Vztahově, finančně, jak jen dokážou. Přála bych si, aby komunity víc fungovaly i u nás. Tady jedeme často hlavně sami na sebe se zárukou podpory českého systému.

A co máme společného? Všechny základní lidské potřeby, včetně pocitu důstojnosti a uznání, lásky, potřeby vztahu. Všichni chceme být milováni a milovat.

Když jsi poprvé přijela do Afriky, co pro Tebe bylo nejtěžší?

Byla to výzva. Určitě obrovský kulturní šok, který jsem nějakou dobu zpracovávala. I když jsme byly ve škole připravovaní, i když jsem měla zkušenosti s lidmi odjinud. Když tam člověk přijede, je to úplně jiné. A kouká na všechno jak Alenka v říši divů. Na to, jak se tam žije, jak funguje doprava, nebo jak vypadá tržnice. Základní věci, které potřebujeme pro život, a se kterými se denně stýkáme, to všechno funguje jinak. Ale časem si na to zvyknete. Spousta věcí mi teď v Česku chybí.

Taxipark v hlavním městě Ugandy, Kampale - něco jako autobusové nádraží

Co třeba?

Třeba zájem o lidi kolem. Na tržišti se na sebe s paní prodavačkou usmějeme, prohodíme pár slov v tom, co zrovna ona dokáže říct a já rozumím, ať už anglicky, nebo v místním jazyce. Takovou vřelost, určitě tam jsou víc cítit lidské vazby. I jenom se pozdravit u nás není samozřejmost. Když v Praze někoho pozdravíš, tak se občas na Tebe podívá, jakože „proč“?

Máš nějaký vtipný zážitek?

Rozhodně. Takové situační vtípky plynoucí z kulturních rozdílů, které se podle mě nedají úplně přenést, zajeďte do Afriky a poznáte sami. :)

Konkrétně mi přišlo vtipné třeba to, že jsem se v Ugandě naučila žehlit. Tam je totiž nepřípustné chodit ve zmačkaném oblečení, místní na to jsou citliví a nebojí se vám naznačit, že chodíte jako vidláci. Doma nežehlím, ale tam jsem musela. Po každém praní. :D

A nejhlubší zážitek?

Asi ugandské zásnuby, obřad „The Introduction Ceremony“, který se tam prožívá z hlediska kultury víc než svatba. Nevěsta nedostává věno od rodiny jako u nás, ale dává je muž, aby prokázal, že je schopný se o ženu postarat. On musí dát věno rodině nevěstySlavnostní ženské ugandské oblečení

A byl tam jeden okamžik, kdy budoucí ženich a jeho lidi vykládali z kamionu obrovskou hromadu darů. Potraviny jako pytle s rýží, moukou, zvířata, slepice, kozy, krávy, kožené pohovky, televize… U toho se motala skupinka asi dvaceti otrhaných dětí, evidentně z hodně chudých poměrů. Koukaly do dvora přes plot, opatrně se tam snažily dostat. U brány byli strážci, kteří je dovnitř nepustili a odháněli je zbraněmi…

Silně na mě zapůsobil ten kontrast. Na jedné straně bohatá vrstva – ženich byl vládní úředník a nevěsta lékařka. Na druhé straně děti ze spodiny. Bylo tam vidět obrovské bohatství, a to, že i když mají všechno, nerozdělí se. O jídlo, třeba i jen o zbytky oběda. Děti nedostaly nic. A ten kontrast bil do očí.

Takže je otázkou, v jakém světě to vlastně žijeme?

Přesně. Kde je nějaká spravedlnost a kde je soucit?

Mluvili jsme o Ugandě. Ale nedávno jsi byla v Zambii. Cos tam dělala?

Byla to studijní praxe. Studuju mezinárodní rozvoj a zemědělskou ekonomiku na Fakultě tropického zemědělství v Praze. V souvislosti s prací na diplomce, kterou mám zaměřenou na empowerment (pozn. zplnomocňování, posilování role) žen v zemědělských družstvech v Zambii, jsem měla možnost vyjet sbírat data a zkušenosti na misi Caritas Czech Republic, mj. do terénu vesnic mezi farmáře. Strávila jsem tam jenom měsíc, ale bylo to intenzivní.Rozhovory s farmářkami a farmáři z družstev na zambijském venkově

Vyzkoušela jsem si pobyt v zambijské nemocnici (smích), a krátce po návratu domů jsme prožívali české parlamentní volby. Jeli jsme ze Západní provincie asi 10 hodin do Lusaky na ambasádu uplatnit svoje drahé volební právo (smích). Na ambasádě jsme se pak setkali s ostatními Čechy, co v Zambii žijí nebo pracují. Byl to takový víkendový trip. Super zkušenost, ale s možností korespondenční volby by to všechno bylo mnohem jednodušší.

Parlamentní volby 2021 v na české ambasádě v Lusace, hlavním městě Zambie

Jak to máš s tím focením?

Fotím ráda. Nejradši lidi, emoce. Rodinné nebo párové focení, svatby. Začala jsem fotit asi před pěti lety v rámci spolku Člověk a Víra. Vstupní workshop mě naučil fotografické základy a úpravy fotek. Potom jsem se učila od těch zkušenějších, i od profesionálů. Máme systém mentoringu, vzájemného schvalování fotek, to mě hodně posunulo. Pořádáme výstavy, zároveň dáváme k dispozici fotobanku na stránkách. Je to databáze, ze které čerpají organizace a média.

Fotíš víru, která se projevuje v životech lidí. To je pěkná myšlenka.

Člověk a Víra vznikl jako projekt před víc než 10 lety, přibližuje víru a bourá předsudky. Teď už je nás přes 150. V Česku, na Slovensku, v Egyptě. Jako fotografové fotíme i v zahraničí, já jsem si třeba spoustu nádherných momentek přivezla z Ugandy. Hloubka jejich obřadů, africká hudba, slavnostní oblečení, to se nedá slovy popsat.

Symbolický obřad křížové cesty ven z města na Velký pátek v Ugandě. Čtyři kilometry, stovky lidí spalující polední slunce. (Klára Kalinová, Člověk a Víra)

Klári, Ty taky zpíváš, hraješ na kytaru a housle. Kdo Tě k tomu přivedl a čím vlastně hudba pro Tebe je?

Na housle jsem chodila do ZUŠky, na kytaru jsem samouk. A zpěv jsem rozvíjela různě v kapelách, amatérsky.

Přivedli mě k tomu naši. Já jsem původně chtěla hrát na flétnu, akorát že jsme se do hudebky přišli zapsat pozdě, bylo plno. A paní učitelka, u které jsme byli na zápise, byla učitelka houslí a řekla, že má ještě volno.

A stáhla si Tě k sobě, jo?

(smích) Dala mi housličky do ruky a já jsem řekla, proč ne. Prošla jsem dvěma cykly hudebky. Teďka už nikde organizovaně nehraju, spíš je to relax.

Třeba když jdeme s partou na puťák. Někdo bere kytaru, já housle, kamarád má mandolínu. Takový trampský styl. Klasické táborákové, ale i moderní písničky, a to je pro mě asi nejvíc. Sdílet hudbu s ostatními, improvizovat. Nejsem na sólové hraní, ani na hraní v orchestru s pevným řádem. Spíš pro zábavu v partě.

Takže kdybychom uspořádali interní BanglaČala vánoční večer, tak bys mohla třeba zahrát nějakou koledu?

Určitě, není problém. :)

Máš nějakou osobní vizi?

Chci aspoň o trochu lepší svět. To je důvod, proč jsem nastoupila do Adry, proč se dávám tímhle směrem.

To je hezké. Na co se v projektu Čalantika těšíš?

Na nové věci. Na Bangladéš, kulturu a lidi. Že budu mít příležitost ke kreativitě, invenci něco zorganizovat, ovlivnit projekt ze sebe. Celkově se těším na tuhle práci. :)

Klári, děkuji za rozhovor.

Díky též! :)

 

zpět na aktuality

Čalantika ADRA

Copyright © 2022 ADRA
Web vytvořila B Media Solutions s.r.o.