Ibrahim

Ibrahim je jedenáctiletý kluk, třeťák, který nepochází ze šťastné rodiny. Podlomené zdraví táty Mamuna, zhoršené závislostí na drogách a cigaretách, má negativní vliv na všechny ostatní – Ibrahima, jeho bráchu Yeasina, malou sestřičku i maminku Nasimu. Drsnému dětství navzdory si však Ibrahim jde za svým velkým snem. Jaký sen to je a co ho motivuje nejvíc? Čtěte dál. 

Rodina pochází z regionu Barisal z jižního Bangladéše. Do Dháky přišli stejně jako tisíce jiných z venkova za vidinou lepšího života ve městě. Nasima je Mamunova druhá žena. Vzali se poté, co Mamun bývalou ženu opustil. Také společný život Ibrahimových rodičů však nezačal šťastně, ve třech letech jim zemřelo první dítě, Ibrahimův starší bráška Zubair.

Mamun onemocněl a kvůli fyzické slabosti i celkovému nezájmu o rodinu přestal pracovat. Když byly malému Ibrahimovi tři roky, táta ho unesl a nutil žebrat na ulici spolu s ním. Několik měsíců žili ve velké nouzi. Ibrahim se přestal normálně vyvíjet, přestal růst (proto je i dneska menší než stejně staré děti). Doteď má na tu dobu hodně špatné vzpomínky.

Co je však obdivuhodné, ke svému otci necítí nenávist. Navíc právě on je jeho největší motivací ke studiu. “Učím se, abych měl šanci na lepší práci a lepší život než ten, který žijeme ve slumu. Můj největší sen je stát se lékařem, chci tátovi pomoct. A samozřejmě taky dalším lidem, kteří nemají peníze ani na základní lékařskou péči,” vysvětluje Ibrahim. Paní učitelka Shilpi o něm říká: “Je to opravdu pečlivý student. Má šanci lepší budoucnosti dosáhnout. Moc bych mu to přála!”

Celou rodinu už dlouho živí jen maminka Nasima. Pracuje v domácnostech rodin mimo slum, odkud občas přinese na přilepšenou maso nebo rybu. Měsíčně dokáže vydělat 5 000 taka (necelých 1 300 Kč). Z toho 2 000 spolkne nájem, 1 500 jídlo, 500 splátka půjčky a 500 výdaje na zdravotní péči. Na další věci už moc nezbývá. Nebýt projektu Čalantika, nejspíš by se Ibrahim jen těžko dostal do školy.

Nasima říká: “Protože sama jsem studovat nemohla, ráda bych dala tuhle možnost aspoň svým dětem. Jsem Adře vděčná, že děti učí, poskytuje Ibrahimovi jídlo a lékařskou péči. Navíc díky Čalantice můžu chodit na kurzy gramotnosti. Aspoň trochu tak můžu dohnat, co jsem v mládí nestihla,” usmívá se.

Ibrahim je mamince vděčný, ví, že to nemá jednoduché. Snaží se pomáhat, co to jde, třeba s vařením nebo domácími pracemi. Také v centru Čalantika ho pracovníci vidí jako zodpovědného, stále veselého a přátelského kluka. “Pomáhá s rozdáváním jídla a je ochotný přidat ruku k dílu, kde je potřeba,” říká paní učitelka.

A co zajímavého se Ibrahim ve škole naučil? Kromě běžných předmětů, jako je třeba jeho oblíbená bengálština, si zvykl nosit boty a dodržovat hygienické návyky. Dovednosti, které jsou pro nás samozřejmostí, ne však pro děti ve slumu, kterým je nemá kdo předat. I taková zdánlivá drobnost však může změnit život, pomoct zamezit šíření nemocí. A to nejen dětem z centra, ale i lidem v okolí, kteří se to od nich naučí.

Ibrahim začal chodit do školy včas, zvykl si pravidelně se učit a den za dnem se drobnými krůčky přibližuje ke splnění svého snu. “Chci využít této šance, aby se celá naše rodina dostala z chudoby, abych jim mohl postavit lepší dům mimo slum.” My mu moc přejeme, ať mu toto odhodlání vydrží a jednoho dne se dočká jeho naplnění! 

Zpět na příběhy

 

 

Čalantika ADRA

Copyright © 2022 ADRA
Web vytvořila B Media Solutions s.r.o.