29.11.2017

Na návštěvě v Bangladéši

V listopadu nastal čas, abych se ve své nové roli koordinátorky jela konečně podívat na projekt osobně. Byla to moje první návštěva Bangladéše, a proto jsem ji prožívala intenzivněji než kolegové, kteří už tam pár let jezdí. O tom, jak to probíhalo, bych se s Vámi ráda podělila formou několika zápisků. 

Cesta do Bangladéše trvá 15 hodin čistého času, proto jste rádi, když máte na přestupu v Dubaji alespoň tři hodiny, kdy se můžete volně pohybovat po rozsáhlém letišti. Pokud zabloudíte i ven, je to první ochutnávka podnebí, které na vás v následujících 14 dnech čeká. Prostě strašné dusno.

Na letiště v hlavním městě Dháce jsem dorazila kolem půl deváté večer místního času. Hned na prvních pár pohledů Vás zaujme svou odlišností od ostatních letišť, které jste kdy navštívili. Žádné svítivé reklamy ani nablýskané DutyFree shopy. Žádné davy, žádní cizinci. Na pohodlné sedačky a ploché televize v čekárnách zapomeňte. Jste rádi, že najdete místo k sezení. Čeká na mě Uber. Stejně tak první minuty v autě směrem z letiště předesílají, co mě bude čekat během následujících dvou týdnů. Zácpy. Troubení. Chaos. Nechápu jak, ale v autě se mi podaří usnout.

Druhý den mě čeká první návštěva v centru. Po probuzení cítím, že změna času a klimatu se na mě projevuje nevyspáním, nateklým obličejem a potížemi s vyjadřováním v angličtině. Paráda. Vyzvedává mě naše bangladéšská projektová manažerka Ester a doprovází mě na mojí první cestě v sedle rikši. Celou cestu mám pocit, že z toho spadnu anebo že se s něčím nebo někým srazíme. Nestane se tak a po 10 minutách jsme před naším centrem na okraji slumu Čalantika. Čeká na mě překvapení.

Děti z centra jsou nastoupené do dvou řad, drží nápis Barboro Vítejte a kytici, zpívajíc dlouhou uvítací píseň v bengálštině. U toho si mě zvědavě prohlížejí. Moje reakce jsou dojatý úsměv od ucha k uchu a snaha si to všechno roztřepanýma rukama vyfotit nebo natočit. To po chvíli vzdávám a už jen tleskám do rytmu. Jsou úžasní.

Potom následuje představení všech zaměstnanců centra, tedy kromě projektové manažerky Ester, poznávám také dvě učitelky Sinthii a Juliet, kuchařky Linu a Minoty, správce Zakiuse, doktorku Jiasmin a sociální pracovnici a motivátorku Shilpi. Všichni se mě po jednom představí a řeknou, co je jejich náplň práce a že jsou rádi, že se konečně poznáváme osobně. Odpovídám díky za vřelé přijetí a těším se, že blíže poznám jejich práci, o které jsem tolik slyšela. Vracím se za dětmi do třídy.

Moje obavy z toho, že děti budou plaché a nebudou se chtít fotit, se velice záhy ukážou jako liché. Před foťák doslova skáčou a přetlačují se, kdo bude na fotkách častěji. Některé se chtějí nechat vyfotit samotné, ale to je téměř nemožné, protože se vždy do fotky tlačí další. Některé děti poznávám z fotek, některé znám jménem, někdy se musím smát, jak oproti některým obrázkům, které znám, vyrostly. Postupně se snažím poznat všechny, ale zapamatovat si 80 jmen není možné. Děti jsou úžasně živé a zároveň se chovají slušně a je vidět, že je to v centru baví a společnost ostatních dětí si náležitě užívají. Dnes ale probíhá také kurz gramotnosti pro jejich maminky přímo ve slumu.

Na to, jak to ve slumu vypadá, nejste nikdy dost připraveni. Mohli jste vidět spoustu fotek, videa, slyšet vyprávění. Nic z toho Vám nedá představu, jak intenzivní Vaše přítomnost tam bude. Za prvé, všichni na vás zírají. Což se děje od chvíle, kdy jste nastoupili v Dubaji do letadla jako jediný Evropan, takže už jste vlastně zvyklí. Za druhé, dusno se mezi plechovými domy a výpary z množství malých kotlíků v malých domácnostech znásobuje. Za třetí, že je slum postavený na vodě, kam tečou splašky a odpadky z celé Dháky, víte, ale když to uvidíte na vlastní oči, stejně vás to šokuje. Mnoho z těch, kteří tu žijí, měli ještě před pár měsíci nebo lety svůj domeček na venkově.

Zacházíme do jedné z místnosti, kde se koná kurz. Ženy, jak jinak než v nádherných pestrobarevných látkách, sedí na zemi v kolečku se svými papíry a učebnicemi. V místnosti je na můj vkus přítmí, ale vypadá to, že nikomu to ve studiu nebrání. Některé ženy mají s sebou svoje malé děti. To je také důvod, proč se kurzy konají přímo ve slumu, ženy by neměly kam své menší děti odložit. Je pozdní odpoledne a mnoho z nich má za sebou celodenní úklid v jiných domácnostech za drobnou úplatu či ruční praní a ždímaní. Přesto se všechny snaží do výuky aktivně zapojit. Mám příležitost se jich na cokoliv zeptat. Vyptávám se, jak se jim kurzy líbí, jak dlouho docházejí a jestli tu mají dobrý kolektiv. Přidávám slova chvály za to, že daly vzdělání přednost před ostatními povinnostmi a protože opakování není nikdy dost, zopakuji, jak je vzdělání pro ně a jejich děti důležité. Pak už jen obdivuji práci motivátorky Shilpi, jejíž rychlost mluvy mě nepřestává fascinovat. Nerozumím ani slovo a pořád se usmívám.

První den a už je dojmů na vyprávění.

 


zpět na aktuality

Děkujeme za podporu!

    

Čalantika ADRA

Copyright © 2017 ADRA
Web vytvořila B Media Solutions s.r.o.