13.3.2023

Martin Vrbický: cestující kameraman

Martin Vrbický, kameraman a producent, natočil krásný dokument z dobročinné Expedice Ganga 2022. O tom, jak se ke své práci dostal, čím jej Bangladéš zaujal, i jak se naučil usnout v kteroukoli denní či noční dobu se s námi rozdělil v nedávném rozhovoru.

Martine, jsi bývalý sportovec, kameraman, producent, člen týmu Expedice Ganga. Zkus se nám prosím Tě malinko představit.

Točím. Mým živobytím je kamera. Posledních 15 let. A kdybych to vzal úplně oklikou, tak ke kameře jsem se dostal právě přes sport.

Jezdil jsem na horském kole a věnoval se free-stylovému lyžování. Bylo to o tricích. Nebylo to o tom zajet trať co nejrychleji. Důležitá byla estetická stránka, celkové vyznění pohybu. A mě bavilo fotit a točit. Zachytit ten okamžik, ten největší průtah toho triku. A z toho potom udělat takzvaný edit. Tedy profil, krátké video, kde se člověk chlubí tím, co umí. Je to takový svět sám pro sebe.

Postupem času to točení převládalo nad sportováním, protože jsem zjistil, že je bezpečnější stát u stativu, než se pokoušet o salta. A ve finále upřímně mi to asi i víc šlo, než to sportování samo o sobě. Takže proto jsem se rozhodl, že zůstanu za kamerou.

A pak jsem začal kameru studovat. V té době přišel internet, internetová televize a pro spoustu médií začalo být video podstatné. Takže už v průběhu studia jsem věděl, že bude hlad po práci kameramanů, že se tím půjde živit. A také jsem se začal více profilovat k cestování, které mě odjakživa lákalo. Dnes se mi daří kloubit moji profesi právě s cestováním.

A díky kameře a cestování ses dostal i do Bangladéše.   

Ano, to byla hrozně příjemná náhoda. My se s Vávrou Hradilkem známe spoustu let a nikdy jsme spolu až na výjimky nic netočili. A Vávra mi zavolal a říkal mi, že je čas, abychom spolu udělali nějaký film. „Za měsíc jedu do Bangladéše, pojeď se mnou.“ A já jsem vlastně ani pořádně nevěděl, o co jde. Řekl jsem mu: „No jasně, ještě jsem s tebou nikde nebyl.“ Ani v této části světa jsem vlastně ještě nebyl, takže i to pro mě bylo lákavé.
V čem byl pro Tebe Bangladéš jedinečný? Vždyť kromě Austrálie a Antarktidy jsi procestoval na 50 zemí.

Neměl jsem žádnou zkušenost s tímto koutem světa, indickým civilizačním okruhem. Nikdy jsem nebyl v Indii. Nikdy jsem nebyl v Nepálu, ani v Bangladéši. A tím byl pro mě Bangladéš unikátní.

Hlavní město Dháka to byla taková vyhrocená Jakarta nebo vyhrocená Manila, kde jsem byl.  Čekal jsem, že to bude o něco horší, a ono to bylo o něco horší. Prostě víc lidí, víc stresů, víc odpadků, větší chudoba. Ale tak nějak jsem si to vlastně představoval, takže mě to až tak úplně nepřekvapilo.

Překvapil mě ale venkov. Přišel mi totálně malebný, takový „nezkažený“, a to jsem nečekal. Nečekal jsem, že se i v Bangladéši najde takový kus nedotčené krajiny.

A taky jsem si myslel, že v Bangladéši bude daleko líp fungovat pomoc západu. Že tam bude opravdu organizovaná promyšlená koncepční pomoc. Ale na tu jsme tam nenarazili. Tak to mě vlastně dost překvapilo, že tam nepracuje více organizací.

Když jsme byli ve slumu, mezi mnoha chudými lidmi, Vávra v jednu chvíli řekl, že už je toho na něj moc. Že musí jít na chvíli pryč, být sám a trošku to všechno vstřebat. Co Ty a slum?  

Věděl jsem, že půjdeme do slumu, mezi nejchudší lidi a uvidíme věci s ním spojené. A nějak jsem si to spojil s těmi zkušenostmi, co jsem měl třeba ze slumu v jižní Americe. Prostě jsem to takhle očekával. A ono to tak bylo. Nebylo to jiné.

Martine, natočil jsi krásný cestopis z Expedice Ganga. Jak probíhala jeho tvorba?

Scénář cestopisů tvoří samotná cesta. Člověk nikdy neví, co se stane. Je to hodně spontánní.

Točím to, co se děje. A zároveň si pořád udržuji v hlavě průběh natáčení. Co člověk už má, co mu chybí, co je ještě potřeba dotočit, a jak propojit jednotlivé situace v postprodukci. Je fajn mít toho samozřejmě víc a mít třeba vymyšlených i více variant propojení těch segmentů. No a pak se to celé „upeče“ ve střižně.

Během cesty jsme zažili závody dračích lodí, kde bylo nějakých 100 000 fanoušků podél břehů, na silnici a na mostě přes řeku, a nejmíň 1 000 na lodích na vodě.  

To bylo obrovské! Hlavně tím, že jsme to nečekali. Najednou jsme se tam vynořili a stali se součástí něčeho neobyčejného, bez jakéhokoliv plánování.

Ty závody se jedou, já nevím kolikrát do roka, není to úplně na každodenní bázi. Takže to bylo hrozně příjemný. A ten počet těch lidí, to bylo neuvěřitelné. Člověk z Evropy to nemá vůbec šanci zažít. Možná někde na fotbale. Ale asi to odpovídá té koncentraci lidí, která v Bangladéši u té řeky žije. Bylo to obrovské. Moc pěkné to zažít a vidět. Bylo to barevné, lidské, totálně překvapivé.  

Martine, mě na Tobě mimo jiné zaujalo, že jsi schopen usnout kdykoli a kdekoli – v letadle, v autě, na motorovém člunu. Všude, i uprostřed dne. Prostě jsi fotil, pak složil nádobíčko, lehnul si a spal. Jak ses to naučil? Máš nějaké know-how, které by mohli použít třeba nespavci?

Je to dar. Já prostě pospávám. Když je něco náročného, ať už psychicky nebo fyzicky, tak já prostě ten čas šetřím, třeba v přejezdech autem. Pokud není venku nic zajímavého, tak prostě veškerý čas šetřím tím, že okamžitě spím. Usnu během minuty, když chci. Je to moc fajn, takhle doplňuji energii.

Prostě zavřeš oči a spíš? Nebo máš nějaký rituál?

Některá natáčení byla opravdu extrémně náročná. Třeba na Dakaru. Člověk spí 3 hodiny, pak 5 hodin řídí, a pak potřebuje využít každou půl hodinu. Tam to byla nutnost. Celý den to oddaluješ, a když přijde ta možnost, tak ji využiješ. Tak jsem se to asi naučil, v průběhu těch náročných expedic.

Jak ti tato schopnost usnout kdykoli a kdekoli pomáhá v té práci?

Pomáhá. Protože pak třeba v noci nepotřebuju spát 7 hodin, ale jenom 3 hodiny. Můžu si takhle rozčlenit ten spánek. Ale samozřejmě to může být někdy i nevýhoda. Třeba když dlouho řídím, tak prostě cítím, že to na mě jde a musím pospat třeba u benzinky, půl hodinky. To se mi taky stává.

Co tě na tvé práci nejvíce baví?

Tak mě na tom baví dvě věci. Baví mě dělat ten záběr. Jako mladší jsem kreslil a maloval, a ta kamera mi to usnadňuje – udělat hezký obrázek. To je ta první věc.

A z druhé strany mě prostě baví cestování. Že to je pestré, že mě to přivádí do různých situací, mezi různé lidi, do různých končin světa, což je prostě samozřejmě k nezaplacení.

Třeba tady Bangladéše – těch 10 dní nebo 11 dní zde, to dá člověku víc, než kdyby 11 dní četl knížky. Ten zážitek je intenzivní a člověk si z toho má šanci něco odnést. Takže, baví mě ten dílčí záběr, a baví mě to, že mě ta práce přivádí do zajímavých situací, mezi zajímavé lidi.

A je nějaké téma, které tě na cestách zajímá?

Nejvíc mě zajímá místní kultura – lidi, zvyky, architektura, příroda. S tím souvisí to, čím je to odlišné od nás.

A když takhle cestuješ, vracíš se rád do Česka, nebo už asi myslíš, že tvůj domov je někde jinde?

Rozhodně ne. Čím více cestuji, tím intenzivnějším vztah k domovu mám. Vím, jak to u nás funguje. Vím, co tady očekávat. Je tu klid. Jsou tady jistoty. Domov je taková kotva.

Ať se stane cokoliv kdekoliv, přijdou povodně a hurikány, přepadnout tě apod., tak víš, že v Čechách máme čtyři roční období, máme levné pivo, máme pěknou krajinu, máme prostě bezpečno. Máme tady čisto, a to je vlastně velmi příjemné místo k životu. No, neměnil bych.

A taky máme zdravotní, sociální a důchodový systém. A to je hrozně fajn. Poklidné, bezpečné, domácí. Prostě, zajdeš si do hospůdky, dáš si tam jitrničku se zelím, a víš do čeho jdeš, nemusíš spekulovat. :)

Když jsi v Bangladéši ve slumu viděl děti a lidi, kteří tam žijí, co bys jim třeba přál.

Co bych jim přál? Oni vlastně vypadali dost šťastní. A tak je otázka, jestli bychom si my neměli brát něco od nich. Nevypadají, že by byli ve stresu. Ale samozřejmě jim tam chybí spousta věcí.

Co jim přát? Co jim pomůže? Vzdělání. To je prostě alfa a omega. Z toho tu pramení věci, které na vzdělání navazují. Zdravotní péče a samozřejmě důstojné platové podmínky. Ale já si myslím, že nejvíc by jim pomohlo vzdělání. Takže kvalitní vzdělání.

Děkuji za rozhovor i super spolupráci. Za tým BanglaKids a Čalantika Ti přejeme hodně pohody na všech Tvých dalších cestách.


zpět na aktuality


> <

Čalantika ADRA

Copyright © 2024 ADRA
Web vytvořila B Media Solutions s.r.o.