28.5.2015

Už žádné „No Future“

Jak byste před rokem poznali v partě kluků, hrajících na plácku fotbal, jedenáctiletého Johnnyho? Nijak – nebyl by tam. Šest dní v týdnu totiž pracoval od rána do večera v malé prádelně, aby se s nemocnou maminkou a mladším bráchou uživili. Díky iniciativě kapely Pio Squad a Vašim darům je teď ale všechno jinak! 

Když jsme začátkem minulého roku navštěvovali rodiny dětí ze vzdělávacího centra v bangladéšském slumu Čalantika, poznali jsme i rodinu Johnyho a Ismaela. Jejich maminka Nahar nám vyprávěla o své nelehké situaci – o tom, jak její manžel začal brát drogy a odešel od rodiny, jak vůbec nevěděla, co si počít, i o tom, jak se jich ujal její nejstarší syn Mo, který už má svou vlastní rodinu, a tak měla s chlapci alespoň kde bydlet.  V šesti lidech tedy nyní sdílejí osm metrů čtverečných malého Moova příbytku z vlnitého plechu v jedné z chudinských čtvrtí bangladéšské Dháky - Čalantice. Chybí jim důstojné podmínky pro život, vlnitý plech neustále rachotí, bambusové tyče na podlaze, pod kterou páchne rybník splašků, skřípou a hrozí prolomením. Rodina je však ráda, že vůbec má kde být a že je pohromadě…

Peněz opravdu nemají nazbyt. Mo vydá většinu svého příjmu, který získává z tvrdé prace na nočních směnách v textilní továrně, za jídlo a nájem jejich primitivního slumového obydlí a Nahar nemůže kvůli své negramotnosti a složitému zdravotnímu stavu pracovat dlohé hodiny. Rodině tedy nezbylo nic jiného než do podpory rodinného rozpočtu zapojit i jedenáctiletého Johnyho. Kolik mu však ve skutečnosti je roků, neví přesně ani on, ani jeho rodina. Ostatně věk v Bangladéši není nijak důležitý údaj, lidé tu mají jiné starosti. Stejně jako rodina těchto dvou kluků.

Johny pracuje v malém obchůdku, který zákazníkům pere prádlo. V prádelně, kde tráví šest dní v týdnu, jsme ho také později navštívili. Začíná v 7 ráno a pracuje do půl třetí odpoledne, pak má dvě hodiny volno a pak znovu pokračuje až do devíti večer. Šest dní v týdnu přijímá prádlo od zákazníků, kropí ho, skládá, žehlí, balí a předává zpět. Za měsíc takové práce přinese domů v přepočtu 400 Kč. Maminka za ně nakoupí rýži, olej, čočku a zeleninu. Nic jiného rodina vlastně nejí, maximálně příležitostně malé ryby.

To mladší Ismael měl více štěstí. Dostal totiž šanci na vzdělání, které mu může změnit život – navštěvoval centrum Čalantika, kde se místní děti učí číst, psát, počítat a zároveň samostatně uvažovat. Získávají tu také základní sociální a hygienické návyky. Cílem je připravit je na to, aby mohly po roce docházení do centra začít chodit do státní základní školy a úspěšně dokončit přinejmenším základní vzdělání.

Ismael tak jako první z rodiny dostal šanci vystoupit z bludného kruhu negramotnosti, kdy rodiče nemají vzdělání, takže nevydělají dost peněz, proto pak musí pracovat i jejich děti, které kvůli práci nemohou chodit do školy, takže nemají vzdělání a nikdy nezískají dobré zaměstnání a nevydělají dost peněz, a i jejich děti budou muset pracovat ….. a tak pořád dokola.

Johny by také moc rád chodil do školy, ale nemůže. Podle bangladéšských obyčejů má jako starší syn povinnost pomáhat rodině přežít. A tak se od Ismaela učil alespoň občas nějaká písmenka. Rád by však uměl víc! Co by chtěl dělat v budoucnu, nevěděl. Na otázku jen pokrčil rameny a řekl: „Kōna bhabiṣyata…“ (no future). Taková byla životní perspektiva milého jedenáctiletého kluka z bangladéšského slumu – žádná budoucnost.

S Johnym jsme se setkali ještě jednou. Pro děti z centra jsme spolu s členy kapely Pio Squad pořádali jednodenní výlet do muzea a spolu s Ismaelem se tentokrát s námi mohl vydat i Johny, díky velkorysosti zaměstnavatele, který mu výjimečně dal den volna. Johny zářil radostí, výlet se mu moc líbil. Aby taky ne – o výletu autobusem a pikniku se dětem ze slumu může jen zdát!

Z Dháky jsme tenkrát odjížděli s těžkým srdcem. Johnyho „žádná budoucnost“ nám stále zněla v uších a doma v Česku jsme si na tato slova často vzpomněli…

Při naší další návštěvě Dháky letos na jaře na nás v centru Čalantika  ale čekalo obrovské překvapení. Mezi žáčky nově otevřené Pio třídy se v poslední řadě jako maják, vysoko nad ostatními, tyčila rozesmátá hlava Johnyho. Jak je to možné, kde se Johny v centru vzal? Vysvětlení přišlo vzápětí. Zdravotní stav jeho maminky Nahar, díky bezplatné zdravotní péči, kterou získala od lékařky slumového centra, se zlepšil natolik, že mohla začít pracovat každý den. I když je Johny o 5 let starší než ostatní předškoláci v centru Čalantika, pracovníci centra ho s radostí do přípravného ročníku přijali. Získali tak opravdu pilného člena třídy. Johny si ze školy nenechá ujít ani jeden den, ani jednu hodinu. Navštěvuje novou Pio třídu a my věříme, že si nepromešká tuto obrovskou šanci, kterou dostal – získat vzdělání a prožít takové dětství, jaké si, stejně jako děti všude jinde na světě, zaslouží.

Když jsme se vraceli domů, usmívali jsme se. Hřálo nás, že ono zlověstně znějící no future v případě Johnyho už neplatí. Jsme rádi, že právě Johny se připojil k řadě konkrétních dětí, kterým naše centrum Čalantika a vaše dary změnily život!


zpět na aktuality


> <

Děkujeme za podporu!

               

Čalantika ADRA

Copyright © 2017 ADRA
Web vytvořila B Media Solutions s.r.o.