Dělí je jen pár let, každý ze sourozenců však žije jiný život

Bangladéšské sourozence Ismaela a Jonnyho dělí od sebe jen několik let, přesto však žijí velmi odlišně. Zatímco osmiletý Ismael může chodit do školy, Jonny takové štěstí nemá. Ve svých 10 nebo 11 letech (kolik mu skutečně je, neví on ani jeho rodina) už musí pracovat a přispívat do rodinného rozpočtu. Ostatně věk v Bangladéši není nijak důležitý údaj, lidé tu mají jiné starosti. Stejně jako rodina těchto dvou kluků.

Jejich rodiče pochází z jižního regionu Vola, z oblasti, kde eroze půdy a pravidelné cyklony berou místním možnost obživy a vyhánějí je do velkoměst. Po příchodu do města jejich otec propadl drogám a od rodiny odešel. Dva starší sourozenci, bratr a sestra, už měli své rodiny a tak malí chlapci zůstali sami s maminkou Nahar. Ta však kvůli nemoci nemůže pracovat každý den a nestačí na to, aby se o sebe a kluky finančně postarala. Nejstarší ze čtyř sourozenců, Mo, si tedy matku a oba mladší bratry si vzal k sobě. Nabídl jim, že mohou bydlet s ním, jeho ženou a jejich malým dítětem. I když rozhodně nejde o žádný luxus - šest lidí se tísní v plechovém příbytku - v pouhých osmi metrech čtverečních, rodina je ráda, že má kde bydlet a je pohromadě.

Bydlí totiž v jednom z pěti tisíc chudinských čtvrtí, slumů, bangladéšského hlavního města Dháky, v Čalantice. Tamní přístřešky z plechu, bambusu a igelitu jsou spojené bambusovým lešením, které stojí ve vodě, a tento „rybník“ uprostřed velkoměsta je plný odpadků a splašků ze slumu i ze sousedních vícepatrových budov. Žije tu na 12 tisíc lidí. Rodiny sdílí společné latríny, pro vodu (pouze užitkovou) chodí s barely, vaří si na otevřeném ohni.

Vše, co Mo vydělá v textilní dílně, použije na nájem, jídlo a další nezbytné výdaje pro svou rodinu. Jeho plat je v přepočtu asi 1310 Kč, více než třetinu z toho musí zaplatit za podnájem v Čalantice. Vedle toho pracuje i maminka kluků, prodává po domech zeleninu, její zdravotní problémy jí však nedovolují pracovat každý den. Nezbývá tedy nic jiného, než aby do rodinného rozpočtu přispíval i další syn v pořadí, desetiletý Jonny.

Ten už skoro rok pracuje v malém obchůdku, který zákazníkům pere prádlo. Předtím pomáhal na tržišti prodávat potraviny a jako nosič. Teď Johny šest dní v týdnu tráví v prádelně. Začíná v 7 ráno a pracuje do půl třetí odpoledne, pak má dvě hodiny volno a pak znovu pokračuje až do devíti do večera. Šest dní v týdnu přijímá prádlo od zákazníků, kropí ho, skládá, žehlí, balí a předává jim ho zpět. Domů za měsíc takového práce přinese v přepočtu 395 Kč. Maminka za ně nakoupí rýži, olej, čočku a zeleninu. Nic jiného vlastně nejedí, maximálně příležitostně malé ryby.

To Ismael má víc štěstí. Už rok může chodit do centra Čalantika, které v bangladéšské metropoli provozuje ADRA. V tomto vzdělávacím a volnočasovém centru se děti učí číst, psát, počítat a zároveň samostatně uvažovat, získávají tu základní sociální a hygienické návyky. Cílem je připravit je na to, aby mohly po roce docházení do centra začít chodit do státní základní školy a úspěšně dokončit přinejmenším základní vzdělání. Ismael je v současné době jediným členem rodiny, kdo umí číst a psát. Jeho rodiče ani sourozenci do školy nikdy nechodili, nejstarší bratr Mo tam strávil pouhý rok, pak i on musel začít vydělávat.

Chlapec se už naučil bangladéšskou i anglickou abecedu a umí také počítat. Jeho nejoblíbenější písničkou je „Johny, Johny, yes, papa...“, připomíná mu jeho bráchu Jonnyho. Kromě toho si také rád vybarvuje obrázky a, i když je od přírody plachý, rád se zapojí do hry s ostatními dětmi. Baví ho hlavně různé hry se spolužáky a taky fotbal, který hrají s klukama na ulici před budovou centra.

Ismael školu nikdy nevynechá, je totiž moc rád, že do ní může chodit. A těší se, že příští rok začne chodit do první třídy základní školy. V budoucnu by se rád stal manažerem v nějaké dobré společnosti. Na otázku proč, odpovídá tenhle osmiletý kluk bez rozmyšlení: „Přece abych se mohl postarat o svou maminku a ostatní členy rodiny!“

Centrum Čalantika však nepomáhá jen dětem. I maminka kluků, Nahar, navštěvuje pravidelné kurzy gramotnosti pro rodiče, které vedou přímo ve slumu tamní učitelé. Stejně jako její nejmladší syn Ismael, se i ona učí číst a psát. Kromě toho do centra dochází také na konzultace s lékařkou, na které by jinak neměla peníze, a navštěvuje měsíční semináře pro místní obyvatele slumu na témata výživy, prevence nemocí či práv žen, které pro komunitu centrum pravidelně pořádá.

„Můj syn se v centru naučil opravdu hodně. Základy hygieny jsem se od něj učila i já, všimla jsem si třeba, že před jídlem a po použití toalety si myje ruce. Teď už to praktikujeme doma všichni. Také už umí číst a psát, což já se teprve učím. ADRA pomáhá mému dítěti i nám,“ říká Nahar s vděčností. A jedna z učitelek ji doplňuje: „Příprava v centru může změnit Ismaelův život, dává mu příležitost začít žít život, o kterém jeho rodiče můžou jen snít.“

Ismael ale nechodí jen do školy, pomáhá také ve volném čase v domácnosti. Dochází pro vodu, uklízí, zametá, chodí kupovat dřevo na topení nebo sbírá věci, které se dají pálit. Maminka je pak používá při udržování ohně na vaření. Po škole Ismael s kamarády hledá recyklovatelné odpadky, plasty nebo papír, a pak je za drobný peníz prodává do sběrny. Občas chodí za Jonnym do prádelny a pomáhá mu.

Jonny by také moc rád chodil do školy, ale nemůže. Podle bangladéšských obyčejů má jako starší syn povinnost pomáhat rodině přežít. A tak se od Ismaela učí alespoň občas nějaká písmenka. Rád by však uměl víc! Občas se v obědové pauze staví v centru Čalantika. Hraje si tam s dětmi, musí ale mít na paměti, že se brzo musí vrátit do práce. Co by chtěl dělat v budoucnu, neví. Na otázku jen pokrčí rameny a říká: „Kōna bhabiṣyata…“ (žádná budoucnost).

Jonny není žel v Bangladéši výjimkou. Dětí, jako je on, jsou jen ve slumu Čalantika desítky. Žijí ve slumech a často nemají žádné dětství, protože od útlého věku plní stejné povinnosti jako dospělí. Existence vzdělávacího a volnočasového centra je zde proto zcela zásadní. Nabízí totiž dětem ze slumů vzdělání - jedinou reálnou příležitost, jak jim umožnit prožít takové dětství, jaké si, stejně jako děti všude jinde na světě, zaslouží. A dává jim i jejich rodinám možnost prožít lepší budoucnost a důstojný život mimo prostředí naprosté chudoby. „Vzdělání pro tyto děti představuje jedinečnou šanci vykročit za hranice slumu a najít v životě uplatnění a práci, která do budoucna uživí nejen je, ale celé jejich budoucí rodiny, které by jinak s největší pravděpodobností skončily zase ve slumu,“ vysvětluje Jarmila Cihlářová, vedoucí projektu Čalantika.

Díky podpoře českých dárců je už i z Jonnyho malý školák. Přečtěte si, jak se to stalo. 

 

Zpět na příběhy

Děkujeme za podporu!

               

Čalantika ADRA

Copyright © 2017 ADRA
Web vytvořila B Media Solutions s.r.o.